Hudba. Stejně jako pro spoustu z Vás je i pro mě hudba hlavně o emocích. Dokáže vyvolat radost, smutek, může Vám z ní naskočit husí kůže (ať už v dobrým nebo špatným 😀 ) a může i uchovávat vzpomínky; ale hlavně vám ukáže, že s ní nejste nikdy sami. Ať si v životě člověk prochází čímkoli, zpravidla o tom najde píseň, takže ví, že v tom není sám. Ví, že si tím prošli i jiní a že stejně jako oni i on to dokáže překonat. Takhle to aspoň vidím já a je to jeden z mnoha důvodů, proč hudbu tak miluju. Po spoustu let jsem stál pouze na jedné straně tohohle hudebního „hřiště“ – na té straně pod pódiem. Většině lidí toto může stačit a já jim v tom zcela rozumím. Pod pódiem je to úžasný. Ale jak se človek jednou ocitne na té druhé straně hřiště, často se z toho stane závislost. Tím nemyslím jen samotné koncertování, ale tvoření hudby jako takové. Desítky a stovky skvělých umělců mě svojí tvorbou provázejí prakticky celý život a ačkoli bych se ani neopovážil s nimi srovnávat, ten pocit, že člověk vytváří něco, co může ovlivnit další lidi, a že jim tím může něco předat, něco sdělit, nebo jim dokonce pomoct..no ten pocit je jedna z nejlepších věcí na světě. Pokud někoho osloví hudba, co děláme, vytváří se tím mezi náma specialní pouto. „My se možná neznáme, ale v tomhle si rozumíme.“ Hudbu člověk nedělá jen pro sebe. Bez lidí té druhé straně to trochu postrádá smysl. Pro mě to je v první řadě o sdílení pocitů a dokud je s kým je sdílet, tak nechci přestat. No a tím se dostávám k tomu, co s klukama chystáme. Chystáme první regulérní řadovou desku. Posledních pár měsiců jsme řešili naši vizi alba a pochopitelně skládali hudbu. Nápadů máme poměrně hodně, takže je občas složitý to všechno přebrat a vyfiltrovat. Nechci zatím prozrazovat moc detailů, na ty ještě bude čas, ale myslím že můžu prozradit, že album, i když nepůjde o ucelený příběh, bude mít svůj koncept a téma o kterém bude vyprávět, a jak už máme trochu ve zvyku, bude hlavně o člověku a jeho nejhlubších (i nejtemnějších) pocitech a myšlenkách. Protože je tenhle článek hlavně o hudbě, nemůžu ho zakončit jinak než tímhle mistrovským dílem. Je to první song, co si pamatuju, že jsem si v životě opravdu zamiloval. Přijde mi, jakoby to bylo včera. Byl rok 1995, rádio Hády nemělo v názvu ono zhoubné „Kiss“ a ještě hrálo dobrou hudbu. Poprvé jsem měl to štěstí slyšet tenhle úžasnej song a okamžitě jsem se zamiloval do ječáku Iana Gillana 😀 No a to už mě nikdy nepustilo